Reklama

Ta „tlustá“ aneb můj celoživotní boj s neporazitelným protivníkem

Ta „tlustá“ aneb můj celoživotní boj s neporazitelným protivníkem

Popadám a dech a těším se až to skončí. Dnešní cvičení mi dalo vážně zabrat. Cítím každý sval a myslím, že až zítra až půjdu do 5. patra, určitě si ještě na svůj včerejší zápas s leností a pohodlností vzpomenu. Ano, celé je to totiž boj. A v mém případě rozhodně nikdy neskončí. Jenom pokud to sama vzdám.

Období

Přestávky přestavují akorát období, kdy ztratím motivaci nebo jsem nemocná. Občas přijdou, trvají různě dlouho a vždycky po sobě zanechají stopy v podobě nových centimentrů nebo kil. A pak zase odejdou. S novým směrem, který chci vyzkoušet, cvičebním programem, aplikací nebo výzvou. Prostě něčím, co mi zas vrátí zpět naději. Naději, že někdy budu štíhlá a spokojená se svým tělem. Užiju si povrchní uspokojení z toho, že si budu moct obléknou jakékoliv oblečení. Že už nebudu muset zatahovat břicho, stydět se v plavkách a cítit se trapně pokaždé, když někdo očividně hubený prohlásí, že by měl se sebou konečně začít něco dělat.

A takhle nějak se peru každý den. Přibližně od puberty. V této době jsem totiž postupně začala zjišťovat, že jsem trochu „větší“ než ostatní a taky poznala, jak kruté na sebe děti v tomto věku dokážou být. Rozhodně netvrdím, že mě tyto zážitky nijak neovlivnily. Ovlivnily. Zaryjí se totiž hluboko pod kůží a srazí sebevědomí na bod mrazu. Dětská psychika je hodně křehká.

Ty správné předpoklady

Každý nějaké má. Předpoklady k tomu být hubená. Nebo tlustá. Během svého studia výživy a potravin a nutričního terapeuta, pro které jsem se možná tak trochu natruc tomu všemu rozhodla, jsem zjistila, že až tak zanedbatelné nejsou. Genetické predispozice až z 40 % předurčují to, jestli budete hubení nebo tlustí. Těch dalších 60 % (jak vidíte větší polovina) pak představuje životní styl, jaký vedeme. Jaké máme návyky, co jíme, jak se hýbeme. Zkrátka to, co dokážeme ovlivnit.

Ano, jsou lidi, kteří opravdu musí vynaložit 100% úsilí (a ne „jenom“ 60%) k tomu, aby byl štíhlí. Chci tím říct, že jsou lidi, kterým opravdu nestačí vysadit sladké, zmenšit porce a začít se trochu víc hýbat, aby byli hubení. Ale rozhodně tím nechci říct, že tyto lidi nemůžou mít postavu o jaké sní. Můžou. Každý může. Akorát se tento styl života musí naučit milovat nebo se smířit s tím, že celý jejich život bude ve znamení odříkání.

Tlustí a hubení

Dnešní společnost má rada škatulky. Nekompromisní dělení. Buďte jste hubení nebo tlustí, přičemž si za svoji tloušťku můžete sami. Vzniká spousta projektů na podporu sebelásky, které ukazují, že nic není černobílé. Že existují i lidé, kteří za svá kila navíc tak úplně nemůžou nebo lidé, kteří prostě milují život natolik, že odmítají omezování. A upřímně jim závidím.

Stejně mi ale nikdo nevymluví, že pokud by se tyto ženy zítra mohly probudit s dokonalým tělem a užívat si všech výhod, které to s sebou přináší, tak by odmítly…

Projekt sebeláska

Sebeláska je nesmírně důležitá. Každý ji má ale nastavenou trošku jinak. Pokud přijmete své tělo takové, jaké je, staráte se o něj, dobře jíte, hýbete se, pak jste opravdu šťastný člověk. Přesně takhle to totiž má být. A odrazí se to samozřejmě také na psychice. Bez ohledu na to, jestli máte pár kilo navíc.

Bohužel mi často ale přijde, že spousta lidí za sebelásku schovává svoji lenost a špatný životní styl. Mít se rád takový, jaký jsem, může opravdu být občas i hodně škodlivé a v konečném důsledku vést spíš k depresím než ke štěstí. Je to na každém, jak si to srovná v hlavě.

Jak to mám já?

Co se týká mě samotné, nemůžu říct, že jsem se sebou spokojená. Snažím se, pracuju na tom, ale myslím, že asi ani nikdy nebudu. Svoji roli v tom ale hraje jednak sebevědomí, které jsem bohužel zatím vyléčit nedokázala a také moje ne příliš pozitivní vlastnost, které říkám jakási „věčná nespokojenost“. Dokáže být v mnoha ohledech skvělým hnacím motorem, ale je také dost zničující. Tento koktejl ze mě dělá ten typ člověka, který by nabídku na dokonalou postavu získanou přes noc, jednoznačně neodmítnul.

Zároveň si uvědomuju, že jenom o tomhle to není. Po letech, kdy jsem vyzkoušela všechno možné jsem zjistila, jediným řešením pro mě je naučit se milovat tu cestu a né se hnát za nereálným cílem. Užívat si ten pocit po cvičení, být na sebe hrdá, že jsem dala 90 dřepů, připravit si kvalitní jídlo. Že vlastně ten boj nemusí být na život a na smrt, ale spíš prostředek k tomu, jak být lepší, spokojenější a zdravější.

A proto jsem se primárně rozhodla před dvěma lety založit i tento blog. Pro různé výzvy, tipy, cvičení a vzájemnou podporu. Řekla jsem si, že zkrátka zkusím spojit odborné znalosti s těmi osobními a pokusím se je sdílet je s lidmi, kteří jsou podobně naladěni. Pokud jste to vy (což pevně doufám, když čtete tyto řádky), budu moc ráda, když se ke mně a k ostatním připojíte i v rámci Facebookových skupin, které slouží k tomuto účelu:

Věřím, že pro mnohé je toto téma velmi blízké, proto bych ráda v podobném tématu pokračovala i v budoucnu. Snad vás tento, pro mě velmi osobní, článek neodradil :). Ráda bych se s vámi v nejbližší době podělila o to, co mi pomáhá se nevzdávat, jaké jsou moje oblíbené zdroje, co právě cvičím, co mě motivuje atd. Budu moc ráda, když mi dáte do komentářů vědět, co by vás zajímalo a také, jak to máte se sebeláskou a sebepřijetím vy.

Vaše V ♥

 

Reklama
Veronika
Blogerka. Kávoholička. Cestovatelka. Diářová maniačka. Milovnice všeho krásného. Spolumajitelka zlobivého kocoura. Odbornice a věčná badatelka v oblasti potravin a výživy (nutrimagazin.cz). Tvrdohlavá býčice. Perfekcionistka. Jo a taky občas trochu stresařka a nervóza, co potřebuje mít všechno hned. Vysnila si, že bude žít život podle svých představ a strašně si přeje, aby jí to vyšlo. Věří, že pokud člověk opravdu chce něčeho dosáhnout, zaměří na to veškerou svou pozornost a je ochotný udělat krok do neznáma, MUSÍ to prostě vyjít. ... a proto sekla se všemi jistotami a maká na tom! Budete mi držet palce a sledovat můj příběh :-)?